Chtěl bych se v tomto čísle časopisu věnovat ,alespoň okrajově, ježdění na koni bez udidla.

Zní to pořád jako nějaká anomálie,jako výstřelek pár bláznů postrádajících pud sebezáchovy.

Naproti tomu se málo lidí pozastaví nad tím,co vlastně svému koni dělají když  mu vloží do huby železný nástroj důmyslně sestrojený k tomu aby mohli „ovládat“ svého čtyřnohého přítele.Nepozastaví se nad tím,že ten nástroj nejspíš koni vadí jen tím,že mu leží na jazyku a tlačí do patra, už nemluvě o tom,že jsou k němu připevněny otěže, které končí v ruce jezdce.

A ten je buď citlivý,necitlivý,hrubý nebo se dokonce otěží drží.V každém případě ale tak či tak za otěže tahá a drží je proti hubě koně.

Zkušený,citlivý jezdec vám řekne,že si s udidlem v hubě koně jen pohrává,udržuje kontakt a kůň „citlivě“ reaguje na náznaky jeho jemné ruky. Necitlivý jezdec používá udidlo hrubším způsobem,má v rukou několik kilogramů tahu,který proti němu vyvíjí kůň dásněmi,jazykem a patrem a pokouší se ho „přeprat“.No a pak jsou „jezdci“,kteří používají udidlo a otěže jako brzdu i volant v jednom a pokud kůň nereaguje,shánějí ostřejší či pákové uždění. Otěže a na jejich konci udidlo také mnohdy slouží jako držák pokud jezdec ztratí rovnováhu čí zůstane výrazně za pohybem koně.

Ale ať tak či tak,myslím že je absurdní si namlouvat že udidlo je milá hračka koňské hubě a že koni nevadí.

Celé to pramení z toho,že lidé hledají jistotu – nějakou zbraň která by jim pomohla, v případě nouze, ovládnout svého koně pomocí síly – bolesti,které chce kůň uniknout a proto se raději podvolí. To se může stát, ale spíš se stane to,že kůň ve své přirozenosti se snaží této bolesti utéct. Útěk je jeho hlavní zbraní,díky níž přežil miliony let.A v určité fázi ho opravdu nemůže zastavit nic.

Prosím aby jste pochopili,že nechci aby všichni kdo jezdí na koni okamžitě zahodili uzdění,posypali si hlavu popelem a nasadili svým koním ohlávky.I když bych si to přál.

Ta cesta je v zásadě velmi jednoduchá,ale musí k ní každý dojít sám.

Já k tomu nedospěl ani po mnoha letech ježdění na půjčených koních, protože mě to ani nenapadlo.Prostě jsem dělal věci tak jak mi řekli a jak se to odjakživa přece dělá.

Až když jsem si pořídil svého prvního vlastního koně, z pocitu vlastnictví toho úžasného tvora se začal vyvíjet vztah – prostě se ten pocit změnil z pocitu vlastnictví v pocit sounáležitosti,v pocit , že patříme k sobě,že jsme kamarádi a po roce ježdění na udidle mi najednou přišlo divné,že svému kamarádovi strkám do huby železo které tam pochopitelně přece nepatří – a co víc , které, protože jsem jezdil na volné otěži, ani nijak nepoužívám.Navíc statkářka na statku,kde jsem svou Nelly měl,se začala zabývat Parelliho hrami (systém nenásilného výcviku a komunikace s koňmi), a navrhla mi – když už jezdím na volné otěži – jestli nechci začít jezdit jen na ohlávce. Tím se mi to spojilo a řekl jsem si  - ano,zkusím to.To je ta cesta,kterou hledám.A ono to fungovalo.Úplně bez problémů.A já měl úžasný pocit,že můj kůň má hubu tak jak mu jí příroda udělala,nic mu v ní nepřekáží a když si chce ukousnout trávu,nežvýká ji i s kusem železa. A ten pocit – ten pocit,že jsem tím řekl koni : věřím ti,nepotřebuju to železo a on vám celým tělem řekne :díky,na to jsem čekal; je úžasný a osvobozující.

No a pak přijdou další kroky. Je třeba si uvědomit,že ani ohlávka,pokud jí chci používat jako komunikační prostředek,nesmí být držákem vyrovnávajícím chyby jezdce ( i když koni způsobí daleko méně problémů). Je naprosto důležité vědět,že princip jízdy s ohlávkou spočívá v tom,že na hlavu koně nevyvíjím žádný soustavný tlak. Že jedu opravdu na volné otěži a tah ohlávkou vyvíjím jen ve chvíli,kdy po koni něco chci a to postupnými kroky.Nejdřív použiji sed,nohy,váhu,slovo(zvuk) a pak teprve začnu vyvíjet tah na ohlávku.

Pokud kůň zatím neví,tak intervaly mezi těmito pomůckami musí být velmi krátké.Když vidím,že kůň nereaguje na váhu,nohy,sed ani slovo ( pořadí si určím – já používám ke zpomalení či zastavení nejdřív slovo,stejně tak k zacouvání,ke změně směru pohled a tím pádem váhu,současně nohy a sed.Zvuk jak je potřeba.

 V první řadě je ale zapotřebí dát koni najevo,že se může (měl by, musí) uvolnit a dát hlavu dolů.To je u koně,který se dřív snažil nějak uniknout tlaku udidla někdy obtížné a může to nějaký čas trvat,než kůň pozná,že mu odtamtud už žádná bolest nehrozí.To se docílí právě volnou otěží a v případě nutnosti přitažením a vzápětí zase uvolněním otěží s rukama samozřejmě co nejvíc dole.A hlavně jízdou dopředu v lehkém sedu.Snažit se držet zvolené tempo,ale nechat pokud možno koni volnou hlavu.Ve cvalu se nebát chvíle,kdy kůň dá třeba hlavu úplně k zemi a tím si vlastně uvolní záda.To je naopak žádoucí . S koněm při tom mluvíme uklidňujícím tónem a pokud jsme spokojeni s jeho reakcemi,tak ho neváhejme chválit.

Další důležitá věc,možná nejdůležitější, je zajistit koni takové životní prostředí a takovou kvalitu života,aby nebyl ve stresu,byl vychozený - to znamená že si nesmíme myslet že kůň,který je zavřený víc než polovinu dne v boxu,nebo třeba taky celý den, touží po tom spolupracovat a vnímat nás.

Jeho představy o využití či spíš vypuštění energie se v takovém případě od našich velmi liší.Pak dochází ke zbytečným konfliktům,kdy touhou koně je běžet a jedinou starostí jezdce je mu v tom zabránit. Pak se moc pokroků v komunikaci neudělá.

Ještě jedna věc je podstatná. Strach či obavy. Jestliže má člověk z koně strach, musí se v první řadě toho strachu – obav,zbavit.Pak vzniká začarovaný kruh,kdy kůň vnímá jezdcův strach,který na něj pochopitelně působí negativně a on negativně reaguje.Buď chce rovnou utéct,nebo se tvora na svých zádech,který mu tento pocit evokuje, zbavit,nebo v nejlepším případě není schopen se uvolnit a soustředit se na to,co se mu jezdec pod nánosem svých negativních emocí snaží sdělit.Jezdec to bere jako útok proti sobě,zvětšuje to jeho strach i obavy a sám není schopen se uvolnit a dát koni svou důvěru a klid,který on tolik potřebuje.

Pokrok v komunikaci se tedy nemůže podařit,pokud se nezmění okolnosti v životě koně. Je třeba změnit koni životní podmínky,přístup k němu,dát mu společnost ostatních koní – prostě zařídit mu „šťastný koňský život“. To je první krok k nápravě.

Problém je někdy i v tom,že spousta lidí vnímá ten šťastný koňský život jinak než koně.Ale o tom dnes psát nechci. O tom jsem se zmiňoval už mockrát a mockrát okazoval na literaturu o tomto problému pojednávající.

Prostě podstata problému tkví v hlavě jezdce. On musí přemýšlet jak to udělat aby mu kůň rozuměl,aby mu s ním bylo dobře a aby ho respektoval.

Zkusím napsat pár bodů, podle kterých bych doporučil postupovat při ježdění na ohlávce.

1.Zahodit strach a obavy.(ohlávka je lepší prostředek ke komunikaci s koněm než udidlo. Pokud je potřeba, síla,kterou v krajním případě jezdec použije aby koně v případě nouze otočil,či zastavil, je využita daleko efektivněji – použití síly,předesílám,není žádoucí,ale pokud se k ní musíme uchýlit,musí být použita rasantně a účinně v tom okamžitém momentu.Vzápětí po reakci koně musí přijít uvolnění tlaku.)

2.Kůň co nejvíc venku (správně je to 24 hodin denně ve společnosti ostatních koní)

3.Postupovat pomalými kroky,chtít po koni jen to,co jsem schopen mu sdělit tak aby mi rozuměl a co jsem schopen prosadit aniž by došlo k nějakému zásadnímu konfliktu,který by naše snažení vrhnul zpět.

4.Nedržet koně za ohlávku,jezdit na volné otěži,používat ohlávku jen jako prostředek komunikace,ne jako držák,vyvarovat se soustavného tlaku na hlavu koně. Nikdy nepoužívat vyvazování čí martingal.

5.Doporučuji dlouhé vyjížďky,na několik hodin (a třeba i dní) s nějakým cílem,kde bude koni dobře.Dobrá pastva,voda… Třeba si tam i předem zajistit ohrazený prostor. Člověk si pak může také dát v klidu nějaké občerstvení. Nejlépe je jet sám.Kontakt s koněm je pak daleko koncentrovanější.

6.Pokud se potřebujete něčeho chytit (ztráta rovnováhy,prudké stoupání …), chyťte se hřívy.

7.Naučte se pozorovat svého koně abyste zjistili podle jeho postoje,chůze či vzezření zda ho něco nebolí, cítí se zdravý a má chuť spolupracovat. Pamatujte,že kopyta koně vypovídají hodně o jeho zdravotním stavu. Většinou za problémy s pohybovým aparátem koní a kulháním stojí právě problémy s kopyty.

8.Neseďte koni v zádech.Seďte co nejvíce vepředu nad těžištěm koně(pokud jedete bez sedla je toto místo těsně za kohoutkem).Správné je co nejvíc spočívat na vnitřních stehenních svalech – jakoby v lehkém sedu.

9.Moc se mi osvědčilo vzít koně před vyjížďkou nejdřív na louku a nechat ho třeba půl hodiny pást.Nebo se s ním jít jen projít.Určitě je dobré občas vzít koně do kruhové ohrady.Stačí na chvilku.Pokud máte možnost začít s hříbětem vedle mámy na které jezdíte,je to ideální stav pro tzv.imprinting.Hříbě se učí od mámy,odposlouchá hlasové povely a až ho budete obsedat,nesetkáte se prakticky s žádným zásadnějším problémem.

No a na závěr bych ještě chtěl zdůraznit  a upozornit na síku lidské vůle.

Totiž že když něco opravdu chcete,tak to dokážete.

Vím,že pokud má někdo koně se kterým se pere a má problémy ho zastavit.těžko sbírá odvahu k tomu odhodit tu jedinou „zbraň“ , kterou na toho svého „vzepřence“ má.

Ale možná že právě ta zbraň je příčinou celého problému.Ne nadarmo se říkalo :kde končí umění,nastupuje uždění.

V životě se mnou utekli tři koně. Jeden plnokrevník a jeden mladý kúň Kinský.Oba byli naužděni a v obou případech jsem byl zcela bezmocný.Plnokrevníka se mi podařilo zastavit až asi po kilometru,kdy už před námi byl jen les a to (předpokládám) výkřikem z bezmoci do jeho ucha,které se v tu chvíli nacházelo asi na úrovni mých úst : „Tak už stůj ty debile“, tříapůlletý  Kinský na parforsním honu v Chlumci někdy v roce 1997,poté co mi při druhém skoku vypadly nohy ze třmenů a já tušil že třetí překážka by se skákala asi už beze mne a otočil ho zpět, se zastavil až u houfu koní třetího lotu,kteří ještě nevyjeli, zařadil se k nim a já až tam zjistil,že se mi během toho trysku nějakým záhadným způsobem dostaly otěže za krk a proto jsem se nemohl pořádně narovnat.Třetí kůň byl můj Gustav .

A to už na ohlávce.Gustava jsem v tu dobu už dobře znal.I on mě.Máme na Hněvšíně postavenou řadu přírodních překážek a mezi nimi po levé straně je svah,který vede na cestu domů. Chtěl jsem tu řadu odskákat,ale Gustav chtěl domů.A u toho svahu využil mé nepozornosti a už jsme cválali po cestě zpátky.Popral jsem se s ním a asi po 200 m se mi podařilo zastavit a otočit ho a vrátili jsme se zpátky a udělali co jsem měl v plánu.Tedy,celkem úspěch.Asi za půl roku to Gustav zopakoval.A já cítil,že tentokrát je rozhodnut nezastavit.Tak jsem přehodnotil taktiku a naopak jej začal pobízet a nasměroval jej do dlouhé celkem prudké stráně.V polovině polevil,ale já jej nepřestal pobízet.I bičík jsem použil.Zastavil se sám,zcela bez problémů na vrcholu stoupání.Tam jsem se ho jen,oddychujícího,zeptal jestli to měl zapotřebí a vrátili jsme se doskákat tu řadu.Od té doby to už nikdy neudělal.Vždycky je ale důležité uvážit na jakém koni sedím,jak jej znám,co na něj platí,co si vůči němu mohu dovolit atd atd. Gustav byl už v tu dobu vyrovnaný kůň a tenhle výstřelek byl jen jeho kapric,zkouška mé připravenosti.Toho,co si může ke mně dovolit.Je nesmírně chytrý ale taky nesmírně tvrdohlavý.

V současnosti spolu jezdíme (tak jako se všemi mými koňmi) jen na nákrčním řemeni.

Tak hodně štěstí a trpělivosti.A hlavně nezapomeňte.Kůň se bojí toho,čeho se bojíte vy.

Pokud byste se ještě chtěli dozvědět o důsledcích působení udidla v koňské hubě něco víc,v květnu by měla být na trhu publikace od Dr.Hiltrud Strasser „Železo v koňské hubě“.

Doporučuji.

Vašek Vydra

www.vaclavvydra.cz