Letní výlet s koňmi

Chtěl bych se s vámi tentokrát podělit o zážitky z cesty na kterou jsem se léta těšil a která se konečně letos uskutečnila. Dlouho jsem si přál vyjet se svými koňmi alespoň na několik dní odněkud někam.Být s nimi od rána do večera a jít společnou cestou krajinou kterou neznám.

Byl jsem s přáteli před několika lety na takovém výletě v Kanadě.Minulý rok v Irsku.Bylo to pokaždé pěkné.Pokaždé jiné,ale vždycky tomu pro mě něco scházelo.Jel jsem na cizích koních,Na koních,kteří vozí turisty,každý týden někoho jiného.Nemají ani zájem navázat kontakt. Proč taky,když vědí že za týden přijde někdo jiný a mě už nikdy neuvidí.Jistě,

Domluvíme se spolu,někam dojedeme a mě je smutno,protože vím to ,co ví i ten kůň. A já mu nemůžu pomoci a odjedu a už se nikdy neuvidíme.

A já jsem si přál jet se svými koňmi.Vyjet s nimi,prožít společné zážitky a zase se s nimi vrátit domů.

Tak jsme se s přáteli dohodli a  vyrazili.Bylo nás 9 jezdců a 11 koní.

Trasu cesty naplánovala paní Milena Andrlová,která napsala knížku  o stanicích na koňských stezkách v jižních Čechách. Naplánovala ji skvěle a jsem jí za to moc vděčný.

Sešli jsme se všichni ve Frantolech poblíž Prachatic.Já jsem tam s mojí kamarádkou Bárou,která pojede na Gustavovi,přijel v sobotu večer přímo z vystoupení,které jsem měl se svými koňmi na Národní výstavě koní v Plasích u Plzně.Ubytovali jsme  Nelly,Navarru,Gustava i Démona už skoro za tmy na krásné zelené pastvině na kraji lesa a pak sami sebe v krásném ,romantickém mlýně,kde byla připravena skvělá večeře a čekali nás tam další členové naší výpravy,Martina,Sabina,Roman a dva Pavlové.

Krásně jsem se vyspal a probudil se do deštivého dne,v němž k nám přibyli zbývající dva kamarádi,Markéta a Honza.Nakrmili jsme koně ,po snídani jsme se rozloučili s našimi hostiteli,nasedlali,naložili potřebné věci do doprovodného vozu  a naše výprava se vydala na cestu.Bylo asi 11 hodin dopoledne. Pavel a Cérečko,druhý Pavel a Orin,Martina a Lima,Sabina a Phar Lap,Markéta a Brutus,Honza a Volt,Roman a Finn,Bára na Gustíkovi a já s Navarrou,Démonem a Nelly,která šla volně s námi.První část cesty jsem zahájil na Navaře. Vedla po celkem pěkných cestách čí přilehlých lukách do první vesnice,kde jsme lehce zabloudili a museli se následně vracet sice pěknou lesní cestou,ale asi dva kilometry. Pak nás u hájovny navedli na správnou cestu,cvalem se přesunuli po krásné louce k další lesní cestě, po které jsme došli ke krásné zřícenině kostela,kde  jsme  asi okolo 14 hod. zastavili, a kam nám z Chaty pod Kletí přivezli oběd.Místní chataři měli trochu obavy o trávník,ale vše dobře dopadlo a asi za hodinu jsme se vydali na druhou část této etapy.

Tam nás ,bohužel, čekal několikakilometrový úsek po velmi kamenité cestě.Ta byla pro mé bosé koně velmi nepříjemná a tak jsme na poslední asi 4 km volili variantu „každý  po svých“.

Asi okolo 20 hod.jsme dorazili na Chatu pod Kletí. Odvedli jsme koně do výběhu s krásným výhledem do krajiny, zaopatřili je vodou,senem i jádrem a rádi usedli ke skvělé večeři,kterou nám připravili. Pak jsme ještě probrali zítřejší etapu a já ještě na verandě diskutoval s přáteli,kteří tam byli s koněm na dovolené,asi do půl jedné o problematice bosých kopyt.

Ráno jsme vstali,za drobného deště donesli koním jádro,rozloučili se s našimi skvělými hostiteli a pokračovali dál,směrem na Hašlovice,kde jsme měli domluvený další nocleh.

Šli jsme překrásným bukovým lesem po příšerně kamenité cestě,kde si Navarra přišlápla vodítko,které roztrhla,takže jsme pokračovali bez jednoho vodítka.Záhy jsme se dostali na trochu lepší cesty,naši bosí koně pookřáli a za chvíli jsme došli na místo,kde jsme měli domluveno,že nám přivezou oběd.Stalo se,za mírného mrholení jsme se najedli a jedna dobrá duše z Hašlovic nás autem vyvedla přes vesnici až k romantickému rybníčku v lese,kde čekal její muž na koni aby nás doprovodil po zbytek cesty.Postavil jsem na chvíli své koně do vody,Pavel s Orinem,kterému se po příkrém břehu do rybníčka nechtělo nakonec z druhé strany bahnitým rybníčkem procválal a my jen čekali,že zbytek cesty pojede úplně mokrý.Nakonec si jen lehce nabral do bot.Druhá část této etapy byla moc pěkná,protože jsme jeli s někým,kdo dobře zná cestu a někdy okolo 18 hodiny jsme dorazili do Hašlovic.Koně jsme dali do výběhu a za chvíli se k nim přidalo i místní hříbě,kterému připadala návštěva jako zajímavější společnost než jeho ustaraná máma,která ho přes pásku dost zoufale vyhlížela.Nakonec jsme ho k ní odvedli zpátky a pak se navečeřeli v krásném kamenném domě,řekl bych až francouzského střihu.Nocleh byl moc příjemný a ráno jsme vyjížděli opět s průvodcem,který ovšem záhy prohlásil že tím směrem dlouho nejel.Ale směr byl daný dráty vysokého napětí a pod nimi v průseku se dalo docela dobře jet.Jen jednou se nám postavila do cesty ohrada, ale i tuhle překážku jsme zdolali a dorazili do Větrné,kde jsme se s naším průvodcem rozloučili a dál jsme pokračovali podle návodu znalce tamní krajiny a bezpochyby výborného jezdce,p.Břeti Weitera,který zněl asi takto : po louce podél silnice- před mokřinou víc do louky a pak svážnicí do lesa,cca 1 km,souběžně s asfaltkou – nikam neodbočovat.Pokud to zvoráme,tak vylezeme u vlak.zastávky Čertova stěna a odtamtud po koňské stezce až do vyššího Brodu.Pokud to nezvoráme, tak kousek z kopce rovně,vlevo bude za řidším lesem prosvítat louka,cesta zatáčí do pravého úhlu a za zatáčkou je vývoz na louky,které vedou až k Lachovicím ….. Neztratili jsme se a nad Vyšším Brodem,po tomhle opravdu krásném úseku cesty při výjezdu na silničku stál člověk o kterém,ač jsem znal jen jeho hlas z telefonu, jsem okamžitě věděl,že je to Břeťa.Pozdravili jsme se,ještě nám ukázal cestu do Brodu,poděkoval jsem mu a rozloučili jsme se jako staří známí. Ve Vyšším Brodě jsme přešli lávku a byli jsme u vytoužené restaurace,nad kterou přes silnici byla velká ohrada pro koně.Když se m nepodařilo zjistit komu patří, velitelsky jsem rozhodl že v ní koně na dvě hodinky ubytujeme a půjdeme na pozdní oběd.Po obědě se nám už doneslo jméno majitele ohrady i spojení na něj,vše jsme si vysvětlili a rozloučili se s tím,že se určitě někde musíme sejít a popovídat si. No a pak už nás čekala cesta městem a po silnici,či po lukách podél silnice až  na bývalý hraniční přechod Studánky. Za ním jsme,po kratším tápání narazili na výtečně značenou rakouskou koňskou stezku,podle které,po kraji krásných luk,jsme se dostali až do cíle této 3.etapy,kterým byl jezdecký areál Gruene Weide poblíž Bad Leonfelden.Tam jsme dali koně do výběhu,postarali se o ně a ubytovali i sebe.Už za tmy jsme dojeli na večeři do Bad Leonfelden a pak jsme rádi ulehli,protože tato etapa měřila skoro 65 km. Ještě před večeří nás opustila Bára,doposud jedoucí na Gustavovi,protože se musela pracovně vrátit do Čech.Ráno jsem tedy sedlal Gustava já a po cestě jsem střídal už tři koně místo dvou. Čekala nás etapa zvíci nějakých 30 ti km,byla velmi příjemná,opět vedla po značené stezce,po lučních či polních cestách,či po silničkách,vedle kterých se ale po loukách dalo krásně i cválat. 

Zrovna jsem jel na Démonovi,když jsme míjeli u cesty složenou fůru pravděpodobně ječného šrotu a ve chvíli,kdy mě napadlo,že to udělá,tak už Gustav v té hromadě ležel i se sedlem a důkladně se válel.Dokonce i přítomný rakouský zemědělec se pobavil. Na oběd jsme se zastavili u opuštěného hostince.Snědli jsme svačinu,kteréu jsme měli s sebou a koně se pásli na krásné trávě,která za hostincem rostla.Po asi hodince odpočinku jsme pokračovali dál a zanedlouho se z lesa před námi vyloupla paseka a na ní cíl této předposlední etapy,dlouhé asi 25 km -  Solux City poblíž městečka Helmonsoedt.Stála tam dvě týpý a několik nevelkých výběhů a byli tam velmi milí.Za chvíli byla připravená skvělá večeře a pak jsme seděli u ohně a vychutnávali si krásný večer.Ubytovali jsme se a já se rozhodl spát v týpý.Před půlnocí kdosi zapálil v týpý připravené ohniště a tím z něj učinil velmi výkonnou plynovou komoru,kde se opravdu nedalo dlouho vydržet.Postupem času,kdy se oheň víc rozhořel,se situace trochu zlepšila.V týpý se sice nedalo stát,ale už se dalo ležet.Kouř se nedržel u země,ale stoupal vzhůru,takže se již dalo uložit ke spánku.Spalo se krásně,až asi v 5:30 začalo pršet a v 6 hodin ráno nás vzbudila strašná rána.Bouřka byla nad námi.A do týpý začala po tyčích téct voda a to rovnou do postelí.Někde se vloudila chybička.Vyběhl jsem ven,podívat se na koně – ti byli v pořádku a vrátil jsem se jako zmoklá slepice.Bylo po spánku.Nasnídali jsme se,nakrmili koně a asi okolo 11 hod jsme vyrazili na poslední díl naší cesty – směr Linec – do Lichtenbergu. Chvíli jsme šli  po stezce ,ale pár kilometrů za zříceninou hradu Wildberg jsme značku ztratili a víceméně jsme kopírovali silnici a po přilehlých loukách jsme dojeli až do Lichtenbergu, kde jsme odbočili k usedlosti Spielederových,kde naše cesta končila.Dorazili jsme všichni v pořádku,koně došli v dobré kondici a bez větších problémů.Patrik Spieleder,který tam provozuje kopytní kliniku podle MVDr.Strasserové a který je i s jeho ženou jejím žákem,udělal ještě před večeří pro informacílačnou část naší výpravy přednášku o funkci kopyta  a o potřebě jeho správné bosé úpravy . Spali jsme pár kilometrů odtamtud,v krásném horském hotýlku Eidenberger Alm. Ráno naše poslední společná snídaně a u Patrika už byl připraven kamion pro odvoz šesti koní.Martiny Lima nastupovala jako předposlední a hrozně se jí nechtělo.Není zvyklá cestovat a už vůbec ne v kamionu. Povedlo se mi ji naložit asi za hodinu.Vzpomněl jsem si na své někdejší výstupy s Gustavem,který byl schopen natahoval nastupování hodně dlouho.No a pak všichni odjeli,Patrik ostrouhal kopyta všem mým koním,doprava přijela i mě,naložil jsem jim Navarru i Nelly, k sobě do vozíku Gustava s Démonem a okolo 16 hodiny jsme vyjeli na cestu domů,kam jsme po několika hodinách cesty zdárně dorazili.

A bylo po výletě. Absolvovali  jsme asi 170 km v pěti dnech,prošli se krásnou krajinou,strávili jsme intenzivní týden s koňmi a já byl moc šťastný,že jsem s sebou měl všechny.A velkou radost jsem měl hlavně z toho,že jejich kopyta neutrpěla nejmenší újmu.Gustav,který má kopyta zdravá,neměl výrazné problémy ani s kamenitými cestami.Démon a Navarra se snažili najít si pohodlnější cestu – jejich kopyta ještě nejsou úplně 100% ,no a 17 ti letá Nelly se svou artrózou a jako rekonvalescent si počínala velmi statečně a šla většinu cesty volně za námi,svou cestou a svým tempem. Čisté asfaltové silnice nebyly ani pro jednoho z nich vůbec žádný problém ani případně v klusu.

Celá cesta úplně splnila moje očekávání a asi nezbyde, než na příští rok naplánovat nějakou další.