Tak Memoriál gen Custera máme letos za sebou,proběhl ,myslím,velmi úspěšně 23.8. za ideálního počasí,když se v předvečer přehnala nad ležením bouře,která ale nenapáchala žádné větší škody ,ale naopak pročistila vzduch a čekal nás krásný svěží den. Na různých webových serverech jsou už k vidění opravdu krásné fotografie.Letos se dokonce podařilo dodržet i časový harmonogram a tak, myslím všech 186 jezdců i skoro 4000 diváků odjíždělo přinejmenším spokojených.

Dnes bych vás chtěl upozornit na další ojedinělou akci pro koně a jezdce a tou jsou parforsní hony.Pokusím se přiblížit vám smysl,atmosféru a prostředí ve kterém se odehrávají i jejich historii.Budu citovat z knížky,která o honech nedávno vyšla a jmenuje se Parforsní hony a jejich kouzlo.

Počátky parforsních honů v Českých zemích spadají do 17. století a jsou spojeny se jménem hraběte Antonína Sporcka, velkého milovníka lovu, který  často pobýval na dvoře Ludvíka XIV. Tam se také poprvé setkal s parforsními hony. Myšlenka důstojného zacházení s ulovenou zvěří se mu natolik zalíbila, že myslivost povýšil na dokonale organizovanou činnost. Pomocí vyškoleného personálu trénoval koně a také psy (základy lovecké kynologie), ale v popředí jeho zájmu byl chov zvěře pro honební účely. Hrabě Sporck se tak stal zakladatelem parforsních honů v Čechách. První parforsní hon v Českých zemích uskutečnil na podzim roku 1836 hrabě Oktavián Kinský v Chlumci nad Cidlinou. Jednalo se o hon na jelena podle anglického způsobu. Hrabě Kinský přivezl za tímto účelem do Čech plnokrevné koně a také smečku strakatých psů z Anglie a jako první začal nosit předepsaný červený kabát.

V roce 1841 uspořádal kníže František Liechtenstein parforsní hon na jelena v Pardubicích. Společně s plukovníkem Clam-Gallasem a knížetem Auersperkem ze Slatiňan položili základ Pardubické parforsní společnosti. Město Pardubice se díky parforsním honům dostalo do popředí zájmu – šlechtici si zde kupovali domy, hostince ve městě se změnily v hotely po vzoru lázeňských měst. Hony – štvanice – se zde konaly od začátku října do Vánoc čtyřikrát v týdnu  na jelena a jednou na zajíce a to se smečkou speciálně vycvičených psů. Při těchto štvanicích byl jelen dostižen, ale nebyl raněn ani zabit. Jeleni pro parforsní hony byli chováni v oboře ve Slatiňanech.

Revoluční události v letech 1848 – 1849 zbrzdily pořádání honů v Čechách. K obnovení tradice honů pak došlo až v roce 1850 s příchodem saského barona Zedwitze. Ten požadoval za pořádání a organizování honu honorář, s kterým účastníci honu souhlasili. Masterování barona Zedwitze ukončila v roce 1866 válka. Pardubická parforsní společnost tak zůstala bez mastera, bez smečky a koní.

Situaci změnil až princ Egon Thurn-Taxis, který vrátil hony zpět do Pardubic. Princ Egon Thurn-Taxis byl výborný jezdec a do parforsních honů vnesl nový  sportovní směr. Po anglickém vzoru začal používat červené kabáty s modrým sametovým límce a s knoflíky ze žlutého kovu s monogramem P.H.C. „Pardubitzer Hunting-Club“  (Pardubický honební spolek). V roce 1871 se princ Egon Thurn Taxis vzdal masterování. O rok později – v roce 1872 – převzal vedení honů princ Emil Fürstenberg. Rok 1874 byl pro město Pardubice velmi významný - parforsních honů se zúčastnil císař s císařovnou a vznikla Velká pardubická.

V roce 1877 se stal masterem hrabě Jindřich Larisch a tuto funkci zastával až do první světové války. Poslední parforsní hon se uskutečni l6. prosince 1913 poblíž Bohdanče. V době první světové války byla činnost honební společnosti omezena a po válce již nebyla obnovena.

K znovuvzkříšení parforsních honů v Čechách došlo až na konci dvacátého století, a to v roce 1995 v Chlumci nad Cidlinou v hřebčíně Equus Kinsky. V současné době parforsní hony čerpají z tradic francouzských, které zdůrazňují společenskou stránku, a taktéž z tradic anglických, které si zakládají na sportovním zážitku. 

Za obnovení tradice parforsních honů v Čechách vděčíme především všem zakladatelům České parforsní společnosti a manželům  Libuši a Petrovi Půlpánovým. Parforsní hony se tak opět vrátily do východních Čech, kde si získávají stále více příznivců z řad sportovních i rekreačních jezdců a milovníků přírody a jezdectví.

Postupně se hony přesunuly z polností v okolí Chlumce nad Cidlinou do dalších míst s nádhernou přírodou a kvalitní honební trasou. V roce 2003 se poprvé v novodobé historii hony vrátily zpět do Pardubic, odkud v podstatě v Čechách vzešly. Za velkého přispění a pochopení Dostihového spolku měli tak jezdci jedinečnou možnost vyzkoušet si skoky Velké pardubické a vrátit se alespoň v myslích do dob, kdy v těchto místech masteroval honům princ Egon Thurn-Taxis. Vždyť právě Velká pardubická steeplechase vznikla z parforsních honů.

Tak jak se v dávné historii hony přesouvaly z panství na panství, i novodobé parforsní hony nemají své stálé místo konání. Mnoho jezdců si určitě vzpomene například na hony uskutečněné v parku Národního hřebčína Kladruby nad Labem v letech 2004 a 2005. Velké poděkování za to patří paní ředitelce Lence Gotthardové.

V posledních letech se hony přesunuly na pomezí středních a jižních Čech, do Drahenic, na panství knížete Johannese Lobkowicze. Členitá krajina a sportovněji postavená trasa honu, která vznikla pod vedením Václava Vydry, je výzvou pro řadu jezdců z Čech a Německa.

Parforsní hony se vždy konaly na soukromých panstvích, kde pánové honů, neboli hostitelé, bývali tamější šlechtici a knížata. V současnosti by se parforsní hony nemohly uskutečnit bez štědrého přispění pánů honů, sponzorů a vážených partnerů a bez široké podpory řady dalších partnerských subjektů. Díky nadšení a velkorysé podpoře paní Lucie Pilipové, Václava Vydry, Johannese Lobkowicze, Jana Vedrala a mnohých dalších a za organizační podpory společnosti Via Perfecta se podařilo obnovit tradici parforsních honů v Čechách a tuto krásnou jezdeckou událost tak představit širší jezdecké veřejnosti.

Na dnešních parforsních honech simuluje jeden jezdec (stopař) stopu lišky tím, že nechá odkapávat z láhve připevněné na sedle roztok „Scent” (louh z bachoru, roztok liščí moče a jiné). Každá smečka psů je trénována  na speciální roztok, který musí mít silný zápach, aby psi v rychlém tempu našli stopu. Jede se po předem stanovené trase, na které jsou postaveny překážky. Jsou stanoveny úseky, tzv. „Runs”, které se projíždějí cvalem, a jiné, které se jedou krokem – vše je přizpůsobeno terénu a půdě. Na „krokovém” úseku není položena stopa a psí smečka jde krokem vedle jezdce, který smečku vede – „Master of Hounds”. Jeho pomocníci – „Equipage/Piköre” – se snaží smečku udržovat pohromadě až  k příštímu „cvalovému” úseku. Zde se opět „položí” stopa a smečka po ní začne štvát. Master of Hounds dá signál a jezdci se za smečkou opět rozjedou  terénem, ve kterém jsou  překážky -  příkopy suché nebo vodní, ploty apod. Je důležité stanovit takovou trasu, kterou by ve skutečnosti unikala štvaná zvěř. Tento úkol je přenechán stopaři a pořadateli parforsního honu. Tímto způsobem se dá uspořádat  sportovně náročný parforsní hon.

Při velkém počtu účastníků parforsního honu se celá společnost dělí na více lotů. Každý z nich je veden Masterem  a jeho pomocníky – „Pikör”, kteří jedou na začátku a na konci  každého lotu. Loty se dělí na ty, v nichž  všichni jezdci s koňmi skáčí přes všechny překážky - většinou 1. lot,  a na loty pro jezdce, kteří přes překážky neskáčí (2. nebo 3. lot). Pokud se překážky nedají objet,  vedou trasy  těchto lotů  částečně jiným terénem.

Překážky mají být z bezpečnostních důvodů široké a mohutně stavěné, protože terén, kterým se jede, není rovný a upravený tak jako na kolbišti. Výška překážek je dána obtížností terénu a tím, jak je stanovena náročnost honu. Koně se musí učit a již doma trénovat - samostatně cválat přes nerovný terén a překážky skákat z každé pozice. Jezdec musí sedět na koni v rovnováze  a umožní mu volnost při pohybu přes překážku. Počet, druh a výška přírodních překážek a také šířka příkopu musí být oznámena všem jezdcům před začátkem honu.

Přestávky během honu jsou z bezpečnostních důvodů nutné, ale nesmí být příliš dlouhé, neboť může dojí u koní k vychladnutí svalů. Rovněž smečka psů potřebuje určitý čas na zotavení. Psi musí mít k dispozici dostatek vody k osvěžení.

Konec honu – halali – se koná většinou na konci posledního cvalového úseku. Doporučuje se z místa halali  k místu odměny smečky jet ještě  5 - 10 minut krokem, aby si koně mohli vydechnout a smečka nebyla uštvaná. Při odměňování smečky - „Cureé”- jezdci sesednou z koní, svléknou pravou rukavici a sundají přilbu (cylindr). Koně se drží v klidu s hlavou obrácenou ke smečce. Smečka dostane jako odměnu za vykonanou práci většinou hovězí bachor. Po skončení cureé jezdci obdrží od pána honu nebo od pořadatele větvičku ze stromu, který roste na místě, kde se halali nebo cureé koná. Většinou se až do 3. listopadu (sv. Hubert) dává dubová větvička a po tomto datu větvička ze smrku.

Na konci dnešního parforsního honu nenajdeme žádnou mrtvou zvěř a nikdo neprohrál. Každý, kdo viděl během honu dobře pracující smečku, slyšel zuřivé štěkání spojené s dusotem kopyt ve cvalu a funění koní, se cítí jako vítěz. Každý jezdec parforsního honu prožívá radost ze společné hry smečky, koní a lidí ve volné přírodě.

Obtížnost parforsního honu

Dnešní parforsní hony se dělí na lehké, středně těžké, sportovní - těžké a velmi těžké hony. Rozdíly jsou v délce trasy, v počtu překážek a v jejich výšce, v náročnosti terénu apod. Lehký hon měří přibližně 10 - 12 km, má cca. 15 pevných skoků ve výšce 70 - 80 cm, proutěnné překážky jsou vysoké asi 100 cm, příkop má šířku maximálně 1 m. Trasa vede rovinatým terénem a půda není hluboká. Jedná se převážně o pastviny a louky. Velmi náročný hon má délku přes 25 km,  40 až 50  pevných překážek ve výši 110 - 120 cm, proutěnky jsou vysoké až 140 - 150 cm, příkopy vodní i suché jsou široké až 3,5 m. Terén je kopcovitý a půda těžká a hluboká.

Platí pravidlo, že v mírně kopcovitém terénu stojí přibližně tři překážky na každé dva kilometry. Ve více rovinatém terénu se může postavit i více překážek. Podobné pravidlo platí také při rozdělování překážek vzhledem ke stavu půdy.

Každý pořadatel nebo pán honu musí vědět, které jezdce chce pozvat, jakou mají jezdci i koně kondici, jak jsou vycvičeni a jakou mají úroveň. Hon má být nejen sportovní, ale také společenskou záležitostí. Všichni účastníci honu mají dojet k „halali” s radostí a  pěkným zážitkem

Trasa honu má být členitá a zajímavá jak pro jezdce, tak pro koně i pro smečku. Má probíhat tak, jak by zvěř - liška nebo jelen - v přírodě skutečně unikala. Nemá smysl položit stopu přímým směrem uprostřed rozlehlé louky nebo pole. Pak totiž smečka ztichne, nemá důvod štěkat a utíkat. Je vidět na kilometry daleko a není nutno dávat nikomu znamení. Překážky jsou viditelné stovky metrů dopředu. Koně zvýší své tempo a jsou více nervózní, plynulost jízdy je narušena a pro jezdce je tato trasa nezajímavá.

Překážky mají být přizpůsobeny okolnímu prostředí. Nepůsobí přirozeně, když uprostřed louky stojí překážka ze slámy. Zde by bylo mnohem vhodnější použít balíky sena. Je lepší postavit překážky na okraji pole, louky a na jejich rozhraní. Je také důležité příkopy vysekat, aby koně příkop viděli, jinak hrozí nebezpečí pádu jezdce i koně. V lese je nejlepší postavit překážky na cestě  nebo na mýtině.

Každý jezdec zůstává během celého honu na své pozici v lotu a dodržuje odstup. Toto je nutné především před překážkami. Velikou neopatrností z hlediska bezpečnosti je křížení stopy před jiným jezdcem. Jezdí se na tah a mezeru. To znamená za a vedle koně před námi.Ohleduplnost k ostatním jezdcům a koním a pochopitelně i psům  v průběhu celého honu je nejvyšším příkazem každého parforsního jezdce.

Na konci posledního úseku honu jezdci svléknou pravou rukavici a volají:„Halali!” (konec honu). Trubači troubí „L´hallali sur pied” a po dojezdu všech jezdců pak „L´hallali par terre”. Po dosažení místa pro curée se všichni jezdci postaví i s koňmi do půlkruhu. Následuje odměňování psů – Curée. Jezdci sesednou z koní, sundají přilbu (cylindr), svléknou pravou rukavici jako poděkování za vykonanou práci koní a psí smečky. Trubači zatroubí signál „Curée”. Psi většinou za odměnu dostanou hovězí bachor a jezdci obrží od pána nebo pořadatele honu větvičku se slovy: „Lovu zdar!” (Waidmannsheil). Jezdci odpovídají: „Lovu dík!” (Waidmannsdank). Na konci celého honu děkuje Master of hounds pánu honu nebo pořadateli za pěkný hon. Pán honu poděkuje členům equipage a smečce za odvedenou práci a také trubačům za  signály v průběhu honu.

Místo konání halali - nebo curée - opustí nejdříve psí smečka pod vedením Master of hounds. Na signál  “l adieu der maitres” odchází equipage a za nimi opouštějí toto místo i ostatní jezdci. Equipage se postará o psy, jezdci se starají o své koně - zkontrolují, zda nedošlo ke zranění. Poté se opět všichni setkají u občerstvení (Schüsseltreiben).

Tímto je oficiální část parforsního honu ukončena.

Přál bych všem, kteří jezdí na koních, aby si dopřáli  úžasné zážitky, které přináší jízda za smečkou psů po dobře připravené trase v krásných přírodních scenériích za zvuků loveckých rohů. A přál bych jim a hlavně jejich koním, aby jejich vztah i jízda byly co nejvíc harmonické, aby si navzájem přinášeli radost a potěšení, a aby vždycky pamatovali na to, že kůň musí být na hon připravený  a v dobré kondici. To znamená,  že kůň musí věřit sobě i svému jezdci a musí mít chuť skákat. Pokud mu tato chuť chybí a jezdec jej musí k  nepříliš obtížným skokům nutit, znamená to, že buď je kůň ještě příliš mladý a nezkušený, že není dobře připraven, nebo že má nějaké zdravotní potíže. A nebo není připraven jeho jezdec a to kůň spolehlivě pozná. Ve všech těchto případech si dotyčný říká o možný karambol. To je zbytečné a je dobře tomu vždy předcházet. Je třeba si uvědomit, že tento sport je jedním z nejobtížnějších, protože v sobě spojuje rychlost, techniku i poslušnost, nároky na kondici a vyžaduje rychlé reakce a schopnost rozhodování jak od jezdce, tak od koně.

Pokud někoho překvapí německý překlad,je to proto,že převážnou  většinu účastníků honů tvoří hosté z Německa či Rakouska.Naši jezdci se ,bohužel, zúčastňují v nevelkém počtu,ke své vlastní škodě,protože tento „jezdecký sport“ ,jehož kořeny sahají až k prvopočátkům jezdectví,je jeden z nejkrásnějších  a přináší opravdu neobyčejné zážitky jak pro jezdce tak pro koně.Ti mají tak příležitost strávit spolu v akci ne pár minut,ale vlastně celý den.

Obdobou  honů,v našich krajích běžnější,jsou Hubertovy jízdy. Většinou ale nebývají zdaleka tak dobře a bezpečně připraveny a mnohdy si tak vyslouží obavy jezdců zúčastnit se jich. Proto je nesmírně důležité věnovat přípravě trasy hodně pozornosti,námahy i prostředků .

Takže tímto vás tedy srdečně zvu na letošní parforsní hony v Drahenicích ve dnech 3.- 5.10., kdy v pátek odpoledne se jede tréninková „pracovní stopa,v sobotu je hlavní hon ,poměrně náročný na kondici koní i jezdců, a v neděli závěrečný,kratší,možná trochu technicky náročnější, hon. Více se dozvíte například na mých webových stránkách www.vaclavvydra.cz, kde jsou i přihlášky na tyto hony. Tamtéž naleznete i pozvánku na Hněvšínskou podzimní slavnost či Hon na křivoklátského hada,což jsou obojí Hubertovy jízdy, které osobně připravuji.

Nashledanou v sedlech.