Severní putování

Je to už skoro rok,co jsem psal o našem výletě z Prachatic do Linze,kterou jsme absolvovali s několika mými přáteli za nějakých pět dní a jehož trasu nám připravila paní Milena Andrlová, která napsala knížku  o stanicích na koňských stezkách v jižních Čechách.

Protože pořád trpím chronickým nedostatkem času,tak jsem jí i letos poprosil o sestavení trasy, tentokrát z Kokořínska do Šluknovského výběžku,protože jsem někde zaslechl, že je to tam moc pěkné. Letos jsem vzal s sebou jen Gustava s Démonem,protože Nelly s Navarrou jsem čtrnáct dní před odjezdem na náš výlet odvezl k Patrikovi Spielederovi ,který je lektorem našeho vyškolení na Ošetřovatele kopyt u MVDr.Hiltrud Strasser, do Linze na kopytní kliniku,protože se nám pokroky v léčbě Navarry pořád nezdály dostatečné a já jsem rád využil příležitosti že se uvolnilo místo a já tam mohl holky odvézt,protože to je nejrychlejší způsob nápravy problémových kopyt.

Ale zpátky k naší cestě.Základ naší skupinky jezdců a koní byl podobný jako při naší loňské cestě do Linze.

Sešli jsme se 1.července večer v Zakšíně u Dubé, severně od Mělníka.Nový člen naší party,Jolande,Holanďanka žijící v Čechách,se kterou jsem se seznámil na parforsních honech a která mluví a rozumí velmi slušně česky,nějak špatně pochopila datum odjezdu a přijela už o den dřív,takže nás vítala už skoro jako místní.

Takže jsme se sešli kromě mne s Démonem a Báry s Gustavem zase Honza – tentokrát s Arctonikou, Pavel s Brutusem,Martina s Limou a tentokrát ještě s Gorem – to je bílý WPB,také Dana s Rekordem a Tomáš s Carem.V Zakšíně nám udělali skvělou polévku a šli jsme spát.Démon,Gustav,Lima,Goro a Rekord,všichni naboso,strávili noc na krásné,členité a veliké pastvině,ostatní,okovaní,přenocovali v boxech.

Ráno jsme vstali,skvěle se nasnídali,navštívil nás Roman,který jel vloni s námi a prokázal nám skvělou službu.Převezl mé auto s vozíkem a všemi našimi věcmi do cíle dnešní etapy – do Zababče.No a my nasedlali a asi v 11:30 vyrazili směrem na západ po žluté a modré značce,okolo výběhů s plemennými hřebci a stádem chovných huculských klisen s hříbaty.Jeli jsme lesy po pěkných písčitých cestách směrem na Úštěk,kde jsme měli sraz s průvodcem,který nás měl doprovodit až do Zababče. Stoupali jsme lesem,okolo nás byly úžasné pískovcové masivy a najednou se objevil i jeden před námi s vytesanými schůdky,evidentně zcela nevhodnými pro naše koně.Celkem rychle jsem se rozhodl a nasměroval Démona do boku do prudké stráně,kterou se dala skála obejít.Gustav s Bárou šel samozřejmě za mnou a za námi všichni ostatní. Když jsme byli nahoře,začalo pršet.Docela hustě.Oblékli jsme pláštěnky a jeli za bouřky dál.Naštěstí Tomáš byl kdysi přeborníkem v orientačním běhu,takže  jsme asi po 22 km dorazili do Úštěku,prošli městem a našli hotel,kde na nás čekal p.Vošta ze Zababče,odsedlali jsme,koně se krásně vyváleli a my si dali držtkovou polévku,guláš nebo smažený sýr,trochu jsme oschli a asi po hodině a půl vyrazili do druhé poloviny etapy.S průvodcem to už bylo bez starostí.Přes Srdov,louky,lesy ,na krásnou vyhlídku na panoramata Českého středohoří a už jsme byli na místě.Sešli jsme přes výběhy až k penzionu,tam jsme obstarali koně,naši bosí na pastvinu,dva Honzovi okovaní plňasové do výběhu u penzionu a koně Jolande a Tomáše opět do boxu.Měli jsme za sebou prvních asi 40 km.Ještě jsem s pomocí jednoho místního milého a ochotného člověka vyměnil píchlé kolo u vozíku.Pak večeře,spánek.

Ráno jsme nakrmili koně,pak snídaně a asi v 11 hod přijel náš příští průvodce a hostitel pro další dvě noci,Jindra. Nasedlali jsme a vyrazili směrem na Zubrnice, které jsme jen tak lízli po historickém železničním.přejezdu (Žel.muzeum Zubrnice), pokračovali po krásných loukách kolem Knínic a vyjeli jsme kolem Bukové hory k rozhledně nad Verneřicemi. Tam jsme se občerstvili v místní rázovité restauraci nižší cen.skupiny, leč s o to srdečnějším personálem a výbornou držtkovou polévkou a gulášem,oddechli si,Tomáš ztratil a našel mobil,Jindra,skvěle vybavený,přitloukl Arktonice podkovu a pokračovali jsme dále okolo Valkeřic kolem kopce Kohout do Františkova,kde jsme přešli po lávce Ploučnici a v místním Kulturním domě si dali pivko  či colu a já rozdal několik autogramů třem malým holčičkám,které se mě nejdřív bály.Že jsem čert.Tak jsme vyjeli a ony běžely za námi a já jsem každou z nich pár metrů na Démonovi svezl. Pak jsme vyjeli na obrovské krásné louky,kde jsme si „zalétali“ (to cváláte,ničeho se nedržíte a rukama létáte.Je to fakt hezký.) a přes Malou Bukovinu po krásném výhledu na Lužické hory a Kokořínskoů pokračovali do sedla Veselíčko s pohledem na Labské pískovce a přes kopec Růžák jsme asi po 35 km dorazili do Markvartic na Jindrův ranč.Opravdu krásný.S velikým vkusem a velkoryse i účelně postavený.

Má tam i rybník.Tak,protože jsme tento den nezmokli, jsme si šli s našimi bosými koňmi rovnou zaplavat.Holkám se nechtělo,tak jsem si to dal pětkrát.

Dali jsme koně do výběhu,tak jako den před tím,nakrmili jsme a pak už jen sprcha,skvělé vepřo knedlo zelo od paní domu,chvíli posedět a spát.

3.den po snídani vyrážíme z Markvartic,jdeme okolo rybníka Stará Oleška,kde jsme si s Démonem skočili takový menší balík sena – asi něco přes metr – přímo k tomu vybízel,prošli jsme okolo rodinky labutí, a pak okolo hřbitova a krásných chalup do Nové Olešky,pak roklemi pod obcí Kámen a po pískových cestách na Řůžovou vyhlídku nad Labem  s výhledem na překladiště Loubí u Děčína.

Tam se nám stala nepříjemná věc.Bára se kochala a neviděla tím pádem celkem silnou větev ve výšce očí a narazila do ní.Sice v kroku,ale rána to byla velká a na špatné místo.Přímo na oko.Odřela se a oko začalo otékat.Navíc začala buřina a liják a Jindra opět přitloukal spadlou podkovu.Vyjeli jsme z lesa,přecválali louku u obce Bínovec, projeli kolem fotbalového hřiště – zrovna tam byl nějaký mač – a dohodli jsme,že pro Báru přijede auto protože jí to oteklo a dost to bolelo.Mezitím jsme se dozvěděli,že Markvartice jsou úplně vyplavené po tom co se tam vylil místní potok do výšky asi 1,5 m.Po chvilce čekání auto dorazilo a pokračovali jsme  dál -  já se dvěma koňmi - okolo Arnoltického koupaliště ( dýchla na nás atmosféra snad ještě první republiky) s nápisem Zákaz koupat zvířata (což mě vždycky dožere) . Pořád pršelo a my dojeli opět po krásných loukách a polních cestách do Růžové,kde jsme, v místní originální hospůdce,kde v dešti na zahradě pracoval nějaký německý hobit s dlátem a kladivem,poobědvali kotlíkový guláš a jako moučník borůvkový koláč.Koně byli v ohradě,naproti které má chaloupku můj přítel Pepa Laufer.Nebyl doma.

No a nebylo zbytí – museli jsme dál.Přes louky,rokle – na Kamenickou stráň,okolo Dolského mlýna( tam jsem vloni na podzim hrál čerta v pohádce Peklo s princeznou). Původně jsem tvrdil,že kudy projde srnka,tudy projdou mí kozáci,ale když jsme viděli rozvodněnou Kamenici, rádi jsme přešli krásný starý kamenný most a došli až do Jetřichovi,vystoupali po cestě na louky nahoře ( na cestě u jedné chaty stála dvě auta,jentaktak jsme se protáhli )  s nádherným panoramatem a podél výběhů došli dolů k roubenému srubu pod Marianinou vyhlídkou. Zase jsme ten den ujeli asi 35 km.

Nakrmili jsme koně a já s Jindrou zajel do vyplavených Markvartic pro své auto s věcmi a pro Báru.Naštěstí Jindrův dům stojí na kopci. Jízda s vozíkem po rozmočené louce za Jetřichovicemi byla opravdu dobrodružná.Ale dojeji jsme a čekala nás skvělá večeře na grilu u ohně.Krásný večer.A pak  - dobrou noc.

Ráno,po snídani, jsme s Pavlem odvezli auto s vozíkem do konečné stanice našeho putování – do Starých Křečan,vrátili se zpátky v úžasné  Fabii Honzovy přítelkyně Markéty,jejíž topení topilo i když klimatizace měla chladit,Báru s nateklým okem odvezl můj kamarád Karel,kterého jsem zavolal o pomoc,domů a zbytek naší výpravy vyrazil okolo 13 hodiny do Starých Křečan. Já vyjel na Démonovi,Gustav šel navolno,šli jsme podél potoka,Jolandin kůň ztratil podkovu,Jindra s Tomášem zase kovali,pak dál romantickými roklemi a údolími až nad obec Studený pod Studeným vrchem (kamenná pole),dál po loukách do Dolní Chřibské,kde jsme poobědvali v krásné restauraci na Stodolci-  bosí koně byli v ohradě, ostatní nad námi u úvaziště. Zdrželi jsme se tam asi 2 hod, došlo i na lívanečky. Pak jsem sedl na Gustava  – Démon pokračoval s námi volně přes louky do Doubice, projeli jsme pastvinou s kravami a dojeli k bývalým stájím,kde byl už ale jen kozí chlívek. Tam se zase kovalo – ani si už nepamatuji koho.Pak přes louku na jejímž konci byla ohrada s koňmi – zaujal nás friský kůň,který,představte si,měl na sobě deku.No,ale my jeli dál skrze les hustník a pak po koňské stezce do Kyjova – tam okolo rybníka ke kiosku,kde jsme byli vřele přivítáni a vyfoceni,předání trička s nápisem FRK a po malém občerstvení jsme se vydali dál po asfaltové silnici přes nebezpečný horizont ,pak přes dráty,roklí nahoru do obce Vlčí Hora . Tam se mi na odbočce na hlavní silnici zatoulal Démon do otevřené zahrady,v jejímž rohu skončil a my se mu po silnici vzdalovali.Volal jsem na něj v domnění že pochopí a vrátí se tam kudy do zahrady vlezl,ale on se otočil,couvl o krok a jen tak z místa se odrazil – já už viděl jak se plot kácí - ale Démon se plavně přenesl přes těch asi 130 cm a ladně nás doklusal.

Pak jsme cválali přes louku – z blízkého domu na nás mávali,pak volali protože nám chtěli sdělit že dál neprojdeme – opravdu,byl tam rybník s výpustí a přes ní můstek po kterém se s koněm opravdu nedalo přejít – ale netušili že celá naše kavalkáda výpusť prostě přeskočila. Pak jsme minuli nějaké zemědělské družstvo  s opuštěným poníkem , obec Zahrady,pak lesem a lukama až do St.Křečan do penzionu Oaza. Opět zhruba 35 km,ale slunko právě zapadlo. Dali jsme koně na dvě pastviny nakrmili je a asi po hodině a půl se také konečně dočkali našeho smaženého sýra. To už byla skoro půlnoc.

Ráno jsme převedli koně k ovcím, protože na pastviny šli místní, nakrmili, sami se nasnídali a Pavlova manželka Markéta, která se za námi přijela na tuhle noc podívat, dojela s Honzou, Jolande, Tomášem a Jindrou pro auta s vozíky do Markvartic a Zakšína. Když se vrátili, odvezli jsme moje, Jindrovo a Jolandy auta s vozíky do cíle našeho výletu,k rozhledně Tanečnice , která se nachází ve Šluknovském výběžku přímo u  hranice s Německem. Markéta nás odvezla zpátky ke koním, tam jsme se rozloučili s Pavlem,  Honzou a Tomášem, kteří už museli odjet a zbytek naší výpravy – náš průvodce Jindra, Martina s Limou a Gorem, Jolande se svým dvacetiletým Sevralem, Dana s Rekordem a já s Gustavem a Démonem jsme se vydali na závěrečných asi 18 km trasy, která vedla stejně jako všechny předchozí, krásnou členitou krajinou.   Cválali jsme po loukách, procházeli lesy, na chvíli zastavili u zatopeného lomu, přetryskali předposlední krásnou louku před cílem, prošli cípem vesnice Mikulášovice, pak poslední cval k úpatí Tanečnice a čekalo nás prudké stoupání okolo státní hranice až na vrchol kopce ke krásné rozhledně z r.1904. Poslední fotografie, lehké vykrokování, pak jsem postavil ohrádku z pásky v lese kam jsme pustili koně, skvělá večeře v zahradní restauraci pod rozhlednou a naše letošní putování bylo u konce. Asi v 19:30 přijelo poslední auto s vozíkem pro Martinu a její koně,my dojedli palačinky,sbalili ohrádku, naložili (jediná Lima dělala asi 10 min cavyky – no,nám se taky moc nechtělo) ,rozloučili se a vyrazili k domovům.  

Asi půl hodiny před půlnocí jsme vykládali koně u mě doma – tedy já, Jolande a Dana, protože ty to měli domů ještě větší kus cesty ,takže je čekalo ještě jedno přenocování na St. Živohošti a ráno snídaně u nás doma a pak už jen šťastně dokončit přepravu do cíle.A to se taky podařilo.

Máme z letošního výletu všichni  velkou radost. Kromě Báry jsme vše absolvovali bez zranění, všichni koně šli až do konce v pořádku a z toho,že Lima,Goro,Rekord,Gustav a Démon absolvovali letošních víc než 160 km ,jak jinak než naboso, úplně bez problémů, máme všichni obrovskou radost.

Tak kam za rok ?