Železo v koňské hubě
Dovolil bych si upozornit,že k naší velké radosti konečně vyšla u nás v překladu další,v pořadí už čtvrtá knížka německé veterinářky,Dr.Hiltrud Strasserové,která se jmenuje Železo v koňské hubě.Myslím,že je to velice důležitá informace o celém komplexu problémů,které používání udidla koni přináší.
Jako pozvánku k přečtení této útlé brožury,která ale přináší zásadní ,bohužel dosud poněkud opomíjené poznatky,bych vám tady chtěl předložit svou předmluvu ke knížce a jeden úryvek z ní. Třeba vám to dá inspiraci k dalším pokrokům s vaším koněm.
Vážení a milí čtenáři,
Dostává se vám do ruky knížka, která je z mého pohledu jedním z důležitých milníků na cestě k jinému druhu komunikace s koňmi a přináší spoustu poznatků, o kterých většina jezdecké veřejnosti nemá vůbec žádnou představu, nebo jen v tom smyslu něco tuší. Pokud posloucháte svůj cit a pocity a dokážete se, nebo se o to alespoň pokusíte, vžít do pozice koně, určitě vám alespoň jednou blesklo hlavou, že mít železo v hubě nemusí být zrovna libý vjem.
Ale všichni jsme byli, nebo stále ještě jsme ve vleku toho, co se dělalo staletí – v případě uzdění dokonce několik tisíc let a co v podstatě v masovém měřítku, alespoň zdánlivě, fungovalo.
Nicméně bychom si měli uvědomit,co a za jakou cenu chceme. Měli bychom se zkusit zamyslet nad tím, že koně jsou tu dnes,díkybohu ,už víceméně „jen“ pro naši radost a mohou nám pomoci pochopit spoustu věcí i o nás samých. Mohou se stát ze strategického materiálu a dopravních prostředků, které bylo zapotřebí ovládnout a zprovoznit za každou cenu a co nejrychleji, našimi přáteli a partnery. Kam pospícháme? Jde nám opravdu jen o peníze ? Nebo o vlastní ješitnost ? Jsme líní, pohodlní, zbabělí, neschopní vymyslet, jak se domluvit s tvorem, který se domluvit chce ?
Budeme si tvrdošíjně trvat na tom, že podkova je vlastně botička pro koníčka a ta věc v hubě koně je jemný komunikační prostředek?
Jsme na začátku cesty, která nás může dovést dál. Není jednoduchá a je na ní spousta úskalí. Je navíc komplexem mnoha komponentů, na které je třeba nahlížet jako na celek, ze kterého když vypadne jedna součást, ihned naruší souhru těch ostatních.
Ze své zkušenosti vím, že na koni lze jezdit bez nutnosti používat zmíněné nástroje. Mám čtyři koně a se všemi jezdím pouze na nákrčním řemeni. Jsem amatér, nemám čas ani ambice dosáhnout dokonalosti. Ale to znamená, že to co mohu já, mohou téměř všichni.
Je už dost lidí, kteří s koňmi dokážou úžasné věci, aniž by potřebovali uzdění. A – světe, div se – možná i právě proto.
Věřím, že tahle knížka se může stát zdrojem zajímavých informací a dobrou pomůckou pro všechny, kteří se nad tímhle tématem dokáží nezaujatě zamyslet.
Přeju čtenářům, aby v ní našli inspiraci a jejich koním, aby ta inspirace došla praktického naplnění.
…“ Je udidlo jako dorozumívací prostředek nutný?
Na základě zkušeností více jak tisíciletého využívání železného udidla v koňské hubě známe „normální“ chování koní. Je také známo, že se koně často „plaší“,“utíkají“, nechtějí akceptovat udidlo, jsou nadměrně nervozní s udidlem v hubě. Jak to vysvětlit, když přece tato zvířata působí na jezdce na vodítku nebo během čištění ve stáji klidně a přátelsky? Aby problematika byla objasněna, měl by zde být uveden výsledek autorky. Valach od 5 let pod sedlem, ježděný především v přírodě, je znám jako „neudržitelný, útěkář“, a tyto jeho útěky se v posledních letech stále více stupňovaly. Přirozeně to vedlo k tomu, že příslušný jezdec držel otěže tak krátké, jak to bylo možné, aby koně lépe „udržel“. Proto se stala bolest v hubě pro valacha nesnesitelnou. Jedinou možnou reakcí je útěk. (Jezdci nazýván „úprk“, kůň tak běží bez vnímání jezdce.) Většinou volí koně cestu domů. Vědí: ve stáji nebo v paddocku se zbaví udidla a všechno bude dobré! Nyní je tento kůň občas ježděn jednou ženou v nepřítomnosti majitelky ven do přírody. Tato jezdkyně si dobře uvědomuje, že valach je „útěkář“, ale má soucit s koněm, který nechce žádné ježdění a proto nechce vycházet z boxu. Jezdkyně chtěla jezdit jen mezi poli na vyjížďky krokem a proto zapínala otěže do stájové ohlávky. Valach se choval neobvykle klidně! Potom se jezdkyně odvážila ke klusu a cvalu a nic se nestalo! Arco zůstal absolutně klidný a plně pod kontrolou jezdkyně.
Podobné zkušenosti jsou popisovány různými jezdci, například i hráčem pola! Ten zjistil , že bezudidlově nauždění koně jsou více pozornější, lépe „při smyslech“, snadněji ovladatelní (říditelní), vlastně lépe než byli předtím s uzdečkou. Je to tedy zjevně bolest v tlamě nebo také v jiných částech hlavy či těla (často v kopytech), která dává podnět k úprku nebo k nepozornosti (když ne k jiným zlozvykům)!
Autorka přijala na svoji kliniku trakénskou klisnu, která měla být v 9ti letech utracena, protože často kulhala (diagnoza: podotrochleoza) a byla „zločinec“, pokoušela se shazovat jezdce a nechtěla se nechat přivést do „shromáždění“. Také při uzdění kolem sebe kousala. Mimo to byla krátce po obsednutí ve výcvikové stáji, kde se objevil nepřirozený zvuk hrtanu, načež tam byla operována. Kdo zná informace o reflexním konfliktu na hrtanu, nediví se, že tato kobyla, která byla jako mladý kůň ve výcvikové stáji náhle zatížena sedlem, jezdecem a byla vedena udidlem v tlamě a vyvázána, panikařila a nastalo zanícení/podráždění hrtanu. Nemohla se vyhnout bolesti a proto se stala zlou, jakmile se na ni mělo položit sedlo a měla se nauzdit! V neznalosti souvislostí, jako obvykle, je provedena operace hrtanu, která vede k neustálé bolesti. Jak dokládají vnější jizvy/otlaky, také ještě zdržuje uzdravení bolest, která se objevuje také při normálním pohybu hlavy. Ještě dva roky se zkoušelo pomocí různých „zkušených“ cvičitelů udělat z krásné trakénské klisy jezdeckého koně – marně. Fungovat nechtěla ani s výchovou které se jí dostalo. Klisna neakceptovala běžné „utlačování“ a bylo to již neúnosné. Takže měla být pro absolutní nevyužitelnost utracena. Když jsme jí získali, byla mírně řečeno velmi odmítavá, zcela zchátralá, navíc se strmými,silně zúženými kopyty. O čtyři měsíce později jsme ji začali jezdit - bez udidla. Stala se milým, bezproblémovým výletním koněm se skvělými chody, samozřejmě bez udidla.
Existuje mnoho zpráv od jezdců různých disciplín, které potvrzují, že je možné všechny výkony, které kůň vykonává v různých situacích, dosáhnout bez kovu v tlamě. Není tedy nutné činit zvířeti bolest , aby došlo k porozumění mezi jezdcem a koněm, a aby kůň byl ovladatelný. Ovšem je nutné vytvořit si důvěru s pomocí pozorování přirozeného chování koní, učit se, jak kůň reaguje na různé signály, které se také přirozeně vyskytují v přírodě. Veškeré činnosti, které od koně vyžadujeme mohou vycházet z přirozenosti. To nejsou žádné nepřirozené pohyby. Problém je jenom, jak můžeme zvířeti určitou situaci objasnit, tak aby reagovalo na podnět.
V tisícileté koňsko – lidské historii bylo pravidlem užívání bolesti a násilí a kůň byl navykán na nepřirozené signály. Přesto máme z posledních století stále více důkazů, že při důvěrném vztahu mezi člověkem a koněm je možné dostat z koní všechny nám známé výkony bez použití násilí a bolesti a bez poškození celého organismu.
V 80. letech 20. století se můžeme v jezdeckých zprávách příležitostně dočíst o jezdcích, kteří jeli bez jakéhokoliv uzdění hubertovu jízdu, nebo se zúčastnili různých vystoupení. Na jezdeckých přehlídkách je možné se setkávat s jezdci, kteří jezdí „vysokou školu“ na holých koních. To nám dokazuje, že je možné dosáhnout skvělého porozumění s koněm kamarádem bez železa v tlamě, avšak musí se umět jezdit! A to je patrně problém: kůň nemůže člověku rozumnět, obzvláště není-li člověk ochoten učit se „řeč“ koně (jeho možnost projevu a reakcí)! To vyžaduje trávit mnoho času se zvířetem, učit se rovnováze na koňském hřbetě. Mnoho lidí chce na koni dobře sedět, nemají ale dostatek času pro své koňské kamarády, aby je poznali a mohli se s nimi spolehlivě dorozumět. Koně se pak ale nikdy nenaučí plně a zcela koncentrovat na jezdce. A jezdec se nikdy nenaučí dávat koni srozumitelné signály. Z tohoto důvodu (průvodním jevem naší civilizace je příliš málo času pro jiné než profesní aktivity) vyžaduje většina jezdců pomůcku, která koni „přeloží“ jezdcovy pobídky, takže zvíře tomu může rozumět. Ale umění komunikace s koněm může zcela dokázat, že k tomu nepotřebuje nic mezi čelistmi!
Musíme si ujasnit, že kůň je zvíře útěkové. Takové zvíře se uchyluje k útěku tím více, čím jsou signály, které tento reflex vyvolávají, intenzivnější nebo rozmanitější. Cítí-li kůň bolest v zádech, které nerozumí, je to signál k útěku. Když se k tomu přidá bolest v hubě, je útěkový reflex silnější. Přidá-li se k tomu ještě bolest v kopytech nebo v žaludku a jezdec po koni chce něco, čemu nerozumí, kůň se tím stává „naštvaným“, a prchací reflex není možné zastavit násilím. Kůň jde „proti“. Čím víc násilí a bolesti se zvířeti působí, tím větší je jeho prchací chování, jeho odpor, jeho „vada“.
Uzdění, které koni lehce udává směr, kam má jít, nebo tlakem na nos nebo pod krkem dává signál k pomalému běhu je dostatečný (v přírodě dostává příliš rychle běžící podřízený kůň kopnutí pod hrudníkem nebo na krk). Dobrý jezdec ještě umí mimo to dávat nezbytně nutné signály svou vahou, tlakem svých nohou (holení) nebo hlasem. Takže ke komunikaci není třeba žádného udidla v hubě koně. …….“
Hodně štěstí