Chtěl bych se tentokrát s vámi podělit o svůj zážitek, který ve mně leží již několik týdnů a s nímž se stále nemohu vyrovnat a pokaždé, když si jej připomenu, lomcuje se mnou bezmocný vztek.

Nedávno jsem jel na vyjížďku se svou kamarádkou Bárou, která jezdí občas na mém Gustavovi a jako jediný člověk může také sama vzít společně ostatní mé koně s sebou jako volné nebo náruční. Seděl  jsem tehdy na Démonovi, Navarru jsem měl na ruce a Nelly šla volně za námi. Procházeli jsme kolem pastevního výběhu u blízké vesnice, kde je společně s krávami i několik koní.  Zaslechl jsem řehtání a podíval se tím směrem a uviděl hlavu koně nad zemí – kůň byl zapadlý v bahnité, relativně hluboké strouze a nemohl vylézt. Seskočil jsem s koně, vzal s sebou vodítko, nechal Báře hlídat naše koně a běžel k němu s představou, že mu pomohu z příkopu vylézt ven. Byla to chladnokrevná kobyla a byla již marnými pokusy vyprostit se, zcela vyčerpaná. Stejně tak marná byla má snaha jí pomoci. Jediné, čeho jsme docílili, bylo, že se převalila na druhý bok na protější břeh, kam jsem se pokoušel ji vyvést.

Mezitím přijeli nějací lidé z onoho statku, kde prý nakládali býka s tím, že již volali majiteli a že kobyla už je tam nejspíš od rána. Po několika dalších marných pokusech jsem volal na statek, kde mám své koně, za chvíli přijel tamní statkář, můj kamarád Pavel ještě s několika dalšími lidmi, se dvěma čtyřkolkami a jeepem, z vedlejší vesnice jsem poprosil dalšího zemědělce s nakladačem a další nakladač přijel z onoho místního statku, kde nakládali onoho býka. Dostali jsme pod kobylu popruhy, tahali za ohlávku i za ocas, zapřáhli jsme auto, nakladač, pak přišel konečně majitel, bylo to nesmírně obtížné, kobyla nespolupracovala, vlastně už jen apaticky ležela. Vyšlo najevo, že tam mohla ležet i celou noc. Ohlávka se několikrát pod náporem rozepnula, nakonec jsme ji víceméně vytáhli pomocí jeepu za ocas a za hlavu nás jí tahalo ručně asi 6 lidí. Celí od bahna jsme ji tedy dostali z příkopu ven na louku, ale ona už nebyla schopná se postavit ani na rovině. Majitel prohlásil, že tím si to podepsala, že už upadla jednou a že je „chabrus“ na zadní nohy. Řekli jsme, že to bude určitě dobré a že ji ale hlavně musíme na nohy postavit. Dostali jsme pod kobylu takové gumové popruhy, které měl naštěstí soused v traktoru, uvázali je a připevnili na rameno nakladače. Začali jsme kobylu zvedat, a když už měla celou zadní část nad zemí, konečně sebrala zbytek sil a postavila se. Odřízl jsem popruhy a naše asi dvouhodinová snaha byla korunována úspěchem. Majiteli jsme doporučili, aby zavolal veterináře, protože kobyla měla spoustu oděrek na nohou z toho jak se snažila vyprostit ze sevření bahnité strouhy, ale on se k tomu příliš neměl. Kobyla odešla za svým stádem a já za svými koňmi, kteří se zatím pásli a hlídala je kamarádka. Odjel jsem s nimi a když jsem se vrátil na statek, řekli mi, že k nám  pravděpodobně přibude jedna kobyla.Náš kamarád Petr, který nám se svým jeepem pomáhal onu chlaďasku vytáhnout, po diskusi s jejím majitelem, ze které vyplynulo, že kobylu, která mu dala sedm hříbat a pracovala pro něj v lese, nechce ani nechat ošetřit a pravděpodobně se jí chce zbavit, neboť podotknul že dostane 7 Kč za kg, onomu člověku navrhnul, že ji od něj odkoupí za cenu, kterou si řekne a u nás bude moct žít ve stádě s našimi koňmi a dostane se jí veškeré péče. Ať se rozhodne a zavolá a my pro ni okamžitě přijedeme. Měl jsem z toho obrovskou radost a začal jsem se těšit.

Bohužel, tento příběh ale happyendem nekončí. Majitel kobyly se neozval a my se za dva dny dozvěděli, že hned další den po její záchraně ji odvezl na jatka…..

Co s takovým člověkem? Z mého pohledu se dopustil vraždy. Vraždy, za kterou nikdy nebude potrestán, protože na ni měl jako majitel koně právo, které mu dává náš právní řád. Nechal raději koně zabít, aby celý problém sprovodil ze světa. Aby neměl před očima, že on se o své zvíře nepostaral, ale že to udělal za něj někdo jiný a jeho kůň by třeba spokojeně žil o pár kilometrů dál. A možná by i přestal být „chabrus na nohy“.

Co může člověk v takovém případě dělat? Už jsem pochopil, že nelze zachránit všechny koně. Ale pokud někdo zmaří přímou snahu o pomoc, asi by zasloužil alespoň zbít. Ale ani to přece není řešení. A už vůbec ne řešení v mém stylu.

Zbývají, Bohu budiž žalováno, jen jeho mlýny.

A já jej tímto vyzývám, pokud mě slyší, aby neotálel.

Jediná věc mě uklidňuje, že tenhle člověk se s tímhle koněm na nebeských pastvinách nesetká.

Poslední kopyto, které uvidí, bude patřit ďáblovi, který ho navěky ubytuje tam, kam si zasloužil.